Watakí blog

Novoměstské štoly 27.-28. 5. 2006

Duben 29, 2006 v 14:48 | Kronika | autor: Vrána II

V Jablonci na nádraží byl sraz, tanvalďáci už byli ve vlaku, a tak se mohlo vyrazit do Liberce. Tam nás čekal přestup na vlak do Frýdlantu, tam jsme se dostali bez problémů a nic nám nebránilo v přesednutí na vlak do Nového Města pod Smrkem. Odtud jsme vyrazili k první štole, nejdřív městem, pak už přírodou.

K první štole jsme se dostali celkem dost rychle a pohodlně. Jmenovala se Beránek Boží. Do Beránka se nám ale dostat nepodařilo, nešla odemknout. Nechtěli jsme ztrácet čas a tak jsme vyrazili dál.

O kousek výš si z nás Ondra a Karel vystřelili, štola jménem Překvapení byla totiž dlouhá asi dva metry. Nezbývalo nic jiného, než vyrazit dál, další už byla lepší.

Jmenovala se Bohatá útěcha, odemknout šla bez problémů a tak jsme jeden po druhém nalezli dovnitř, byla tam pěkná zima, ale na tu jsme si rychle zvykli, byla asi prvních 20 metrů stále zkosená, takže jste se museli trochu nahnout, aby ste si neurazili hlavu, potom však šla pouze malá a úzká chodba, která se ale ihned rozšířila, takže si člověk mohl i trochu stoupnout. Zde jsme narazili na, jak řekla Lenka, dokonalou plíseň, vypadala trochu jak velký chuchvalec chmýří. Po chvíli štola končila a my se obrátili a vylezli ven.

Venku jsme popadli batohy a nejdříve hustníkem, pak už vysokým lesem, jsme se vydali najít další štolu jménem Rappolt. Nebylo to moc těžké, za chvíli jsme koukali z velkého náspu dolů k malým dvířkům. Tady jsme opět sundali věci a naskákali dovnitř. Poprvé jsme se dnes setkali s vodou, byla pěkně ledová, ale dalo se zvyknou. Sahala asi po kotníky. Po chvíli cesty, úzkou a nízkou chodbou tak metr a půl vysokou, se před námi objevil žebřík, neváhali jsme a vylezli po něm nahoru. Po vylezení žebříku ovšem cesta vzhůru nekončila, asi po třech metrech byl ve skále vždy zaražený kus klacku, ty usnadňovaly cestu vzhůru. Asi po deseti metrech se však objevila asi 2 metry vysoká stěna, tady jsme si museli pomoct, sám ji člověk nemohl ani vylézt, ani slézt, cesta ovšem nekončila, nejdříve úzká chodba se pak rozšířila a pokračovala směrem vzhůru, tam už se ale dalo pouze plazit, jediný kdo tudy lezl, byl Ondra a našel dokonce druhý východ ven. Dál už se ovšem jít nedalo, tak jsme vylezli ven a šli jsme se venku podívat na ten druhý východ, našli jsme ho. K tomu se nám podařilo nalézt další vchod do štoly kterou Ondra vůbec neznal. Horníci tu kopali ještě jednu štolu. Pravděpodobně se prokopali do Rappoltu, tato cesta byla ale zavalená. Proto jsou obě štoly znovu oddělené. Samozřejmě jsme ji také prozkoumaly.

Potom co jsme vylezli ven, jsme se pokoušeli najít odstřelenou štolu jménem Kateřina, po odstřelu z ní měla zbýt asi sedmimetrová štola, kde se dalo pouze plazit. Najít ji se nám ale nepodařilo.

Proto jsme vyrazili lesem dál k Patrové, toto jméno je však novější, potom co jsme vlezli dovnitř jsme název pochopili, ve štole vedla hlavní chodba, která měla jednu odbočku s malým krápníkem a jednu další, která vedla vzhůru jako patro. To bylo ale asi tak všechno, co se tu dalo vidět, proto jsme vyrazili dál.

Po tom, co jsme slezli kopec lesem dolů, jsme se dostali na cestu, která vedla podél potoka. Šli jsme tak patnáct metrů a dostali se k další štole, z důvodu, že vchod byl hodně blízko cesty, jsme batohy naházeli dovnitř, hned za dvířka a ty posléze zamkli. Teď už nic nebránilo v tom, abychom Františka důkladně prozkoumali. Chodby této štoly byly dostatečně vysoké i široké, Petr s Adamem dokonce diskutovali o tom, zda je nutné vytahovat ruce z kapes, já jsem toto opatření ale podstoupit musel, v jedné ruce jsem měl foťák a v druhé baterku. Vydali jsme se do nitra štoly. Rozloha byla naprosto úžasná, podle Petrovy představivosti štola tvořila něco jako žebřík, dvě hlavní chodby, které byly spojeny dvěmi dalšími chodbami, k tomu z každé z nich občas vybočovaly slepá ramena tak tři až pět metrů dlouhá. Tato štola byla dolsova zaplavená krápníky, byly úplně všude, v jednom slepém rameni nebylo nic jiného, jeden vedle druhého, úplně nás to uchvátilo. Podle mě jsme ve štole byli něco málo přes hodinu, ovšem všudypřítomná voda nás dostala ven, dosahovala výšky asi po kotníky. Potom co jsme vylezli, jsme se rozloučili se Štěňourem, která pospíchala na maturitní večírek.

Další štola, kterou jsme důkladně prolezli, nesla jméno Děti Zebedeovy, v této štole jsme si poprvé pořádně užili vody, i přesto, že hlavní chodba byla až na bláto suchá, byla jedna chodba zaplavená do výšky pasu, ve vodě však byla položená prkna, a tak nám voda sahala asi do poloviny stehen, tak po sedmi metrech se chodba rozdělovala, vlastně se spíš napojila zpátky na suchou hlavní chodbu a druhá odbočka pokračovala takřka svisle dolů, tato odbočka už byla pod vodou celá a dalo by se tu bez problémů plavat. To jsme si ale nikdo nezkusil.

Další cesta nás zavedla ke štole jménem Petr a Pavel, zde však byli speleologové, kteří štolu fotili a vodu, která sahala takřka po vchod, si bez problémů odčerpali. Dokud nevylezou, tak tam nemůžem! Proto jsme vylezli asi o dvacet metrů výše a prozkoumali štolu Blažená bohatá útěcha, štola vedla stále rovně a tak po sedmdesátipěti metrech končila, bez krápníku, bez odboček a bez vody se pro nás stala celkem nezajímavá. Netrvalo dlouho a byli jsme venku, už jsme jen čekali, až speleologové odejdou, a my budeme moct nalézt dovnitř Petra a Pavla.

Této chvíle jsme se dočkali. Potom, co nám Ondra ukázal, kam až sahá voda, když tu je, jsme pochopili, že nebýt speleologů, tak sem vůbec nemá cenu lézt. Štola měla na dně dost bláta, jinak byla zajímavá tím, že v ní krásně byly vidět stopy po náčiní horníků, kteří odtud odešli před více jak třistapadesáti lety! Jinak byla dost krátká a tak jsme byli za chvíli venku.

Popadli jsme batohy a vyrazili hledat štolu, která sloužila pouze jako odvodňovací. Nesla jméno Oukrop. Ale za dost hustého deště a po popisu, že štola je vlastně nezajímavá, jsme ji elegantně přeskočili a vydali se pravděpodobně k jedné z posledních štole, kterou dnes prolezem.

Štola schovaná ve vzrostlých stromech se jmenovala Nadílka štěstí. Opravdu všichni jsme už byli dost mokří, a tak ne všichni do štoly vlezli, zde bylo asi nejvíc vody. Sahala skoro po pás, vodou se šlo tak deset metrů, potom se dalo vylézt ven na stěnu, která byla zkosená dolů, ne však pod velkým úhlem, a tak se po ní dalo bez větších obtíží chodit. Dole pod námi však sucho nebylo, voda tam dosahuje výšky až dvou metrů. Nikdo z nás se však koupat nechtěl, a tak dolů ani nelezl.

Po vylezení ven nás měly čekat ještě dvě štoly. Erasmus a Nebeské vojsko. Všichni, ale byli dost utahaní a mokří, navíc jsme chtěli stavět ještě za světla, a tak jsme tyto dvě štoly nechali nepokořené. Alespoň je důvod se sem jednou vrátit. Naše tábořiště se nacházelo u pramene Novoměstské kyselky. Všichni vytáhli celty a úspěšně si postavili nocleh.

Ráno jsme vyrazili rovnou na vlak, po cestě Ondra ještě našel vchod do Nebeského vojska a my tak víme, kde ho máme příště hledat. V Novém Městě pod Smrkem jsme nasedli na vlak a tradá domů.

Vrána ll

Fotky: